26. 7. 2020 Kam spěje naše země?
Po „dovolenkové“ odmlce vás opět vítáme u našeho dnešního komentáře.
Kam spěje naše země?
Víte, neznám skoro nikoho, kdo by si tuto otázku položil. Nejen, že ho neznám ve svém okolí, ale ani u politiků jsem nikoho takového nepoznal. Když si přečtete ten „bestseller“ od agenta STB Bureše a srovnáte si ty jeho nesmysly, které si tam přečtete s konkrétními vládními kroky, zjistíte, že to je prach obyčejný podvodník a lhář a ta „kniha“ by se klidně mohla přejmenovat na Bureš Kampf. Již při prvním čtení toho pamfletu jsem se opravdu dobře bavil. Bylo to spíše takové tragikomické čtení, jako číst knihu blázna, který to ovšem myslí vážně.
Kam tedy spěje naše země? Sami dlužíme více jak 2.000.000.000.000,- Kč. Ano, přes 2 biliony korun dlužíme, cca 200.000 Kč každý z nás. Do jaké doby by byl takových důchodce schopný, kdyby dnes začal z důchodu spořit, tento svůj díl dluhu splatit? Do 10 let, do 20 let, nikdy? Ale ten dluh, v přepočtu na občana, opravdu všichni máme. Myslíte, že je nebudeme muset splatit? Když ten svůj díl nesplatí každý ten jeden důchodce, kdo ho bude muset za něj splatit? Jeho děti, vnoučata?
2 biliony dluhů, ale na železnicích nemáme ani základní bezpečnostní opatření, aby nedocházelo k čelním srážkám vlaků. 2 biliony dluhů, ale nemáme dostavěnou dálniční síť. 2 biliony dluhů, ale obecní silnice, okresní silnice, jsou jedna velká díra. Občas se něco zaplátuje, občas se udělá 300 m nového povrchu. 2 biliony dluhů, ale školství je na úrovni Filipín, nebo muslimských zemí. 2 biliony dluhů, ale zdravotnictví, byť je založeno na dobrém vzdělání personálu, je vybaveností 30 let za Německem, Británií apod. Ani rakovinu už dnes neléčí, protože „čínská chřipečka“. 2 biliony dluhů, téměř největší počet policistů na 100 tisíc obyvatel a noční tramvají se bojíte jezdit, cyklisté a koloběžkáři si jezdí po chodnících, auta zaparkovaná, kde se jim zlíbí, zločinnost na úrovni muslimských zemí. Nepotrestaných je nejméně 50.000.000, ano, 50 milionů přestupků ročně. Policistu v ulicích nevidíte, leda, jak se projíždí autem. 2 biliony dluhů a …, mohl bych pokračovat dále, ale to bych se tu upsal.
Vládne nám tu agent českého Gestapa se svými lokaji. Jeden plácá větší blbosti, než druhý. Máme dvouministra, pod jehož vedením je dnes a denně problém na železnici, vzrostl počet dopravních nehod, průmysl jde do kopru, všude slyšíte, jak se bude propouštět, proto jsme se zadlužili a ručíme za dalších 20.000.000.000.000 Kč, ano, za dalších 20 bilionů dluhu, který si vzala EU, tedy my všichni, sami z té částky dlužíme 250.000.000.000 Kč, ano, 250 miliard. Máme ministry, kteří odmítají jít do diskuse s opozicí ve veřejnoprávní televizi. Čeká se druhá vlna čínské chřipečky, roušek na skladě máme 0, ano, slovy nula – žádnou.
Ve školství se národ dohaduje o maturitě z matematiky, největší zastánci jsou ti, co ji nemuseli skládat (za bolševika, ani po něm nebyla povinná), místo toho, aby se národ hádal, jakým směrem má školství jít, zda směrem Singapurským, jako nejlepším základním a středoškolským školských systémem světa, nebo Finským, Britským, Americkým, které naopak vykazuje nejlepší výsledky ve vysokoškolském studiu a to dokonce tak okatě dobrým, že se tomu ani nechce věřit. Z 20 nejlepších univerzit světa je hned 15 z USA.
Ve zdravotnictví pracují dobře vzdělaní lidé, ale před 40 lety, mladí odchází, staří nemají povinnost a nutnost si doplňovat vzdělání a informace o nových trendech, ono ani není důvod, jelikož vybavenost nemocnic stále odpovídá 90. letům minulého století, je 30 let za průměrnými, 40 let za nejlepšími. Zdravotní sestry s VŠ to nevytrhnou, stejně tak jej lepším neudělají lékaři v průměru 48 let staří. Na léky a moderní léčbu dělají sbírky obyčejní lidé, aby děti neumíraly moc mladé. Leckdy zbytečně. I ti důchodci na to přispívají, je jim líto těch malých dětí.
V zahraniční politice se hádáme o bezvýznamném Rusku a Číně, byť totalitních zemích, ale neumíme definovat, co naše země vlastně vůbec chce. Jsme v NATO, v EU, ale neumíme říci, proč aktivně nepomáháme přátelům z NATO, proč je EU nejpasivnějším společenstvím světa v zahraniční politice. Neptáme se lháře Bureše, kolik naše země postavila škol, zdravotnických zařízení v Africe, když tvrdil, že toto bude naše pomoc, ne přijímání uprchlíků, nebo migrantů. Kam směřuje naše země?
Mohl bych pokračovat dále. Mohl bych rozebírat jednu kapitolu státního rozpočtu vedle druhé a rozebírat, co vše je špatně. Ale to nemusím, to totiž všichni víte, všichni víte, že nevíte, kam směřuje naše země, kam spěje, nevíme nic. Všichni ale víme, že to, co je dnes, je špatně. Proč s tím něco více neděláme, jenom se mnozí z nás spokojí s tou totalitou, která tu zavládla?
Kde je Milouš?
Asi nejsem sám, kdo zaznamenal, byť to je v tomto jeho funkčním období docela složité, že už se nám dlouho Milouš nezjevil na veřejnosti. Ne, že by mě trápilo, kdyby se již nikdy neukázal, ale má to spojitost s první částí dnešního komentáře. Přeci jenom nás to jeho flákání stojí sta tisíce měsíčně. To je dost na to, aby se jenom válel a nic nedělal.
Politiky si platíme od toho, aby pracovali, jednali s lidmi, navštěvovali lidi, byli ve svých kancelářích, které jsou určeny i pro veřejnost, prezidenta od toho, aby za nás položil věnce hrdinům, navštívili hroby světců, nebo prostě a jednoduše naši zemi prezentovali v zahraničí. Sice mám jinou představu o reprezentaci naší země třeba v Číně, kde bych jistě ze sebe nedělal blbce s krtečkem v ruce, ani bych se tam nejezdil učit stabilizovat společnost, nebo v Rusku, kde bych jistě nehovořil o „odstraňování novinářů“, jako to dělá Milouš, přesto si ho platíme, aby se neválel v posteli, jako podsvinče v chlívku, ale aby pracoval a alespoň pokládal věnce, tu Husovi, tu Cyrilovi a Metodějovi, tu hrdinům z Anthropoid, tu generálům, válečným veteránům I., II., Světové války, nebo z Afghánistánu apod. Doktor Emil Hácha, byť po několika infarktech, několika srdečních příhodách, extrémně špatnému zdravotnímu stavu, neustále bojoval za naše zájmy, byl v kontaktu s exilovou vládou, neúnavně podporoval odboj a odbojáře, zachránil tisíce životů. Když bylo dobojováno, v tichosti zemřel. Co dělá náš hradní opilec, kromě toho, že nic a to vše za naše miliony?
Byl Ludvík Svoboda hrdina?
Ne. Nebyl. Byl to vlastizrádce. Ale od začátku. Jistě si jej šlo vážit za jeho bojové nasazení v první světové válce, po boku našich legionářů. Účastnil se velkých bitev, za toto období by si ho každý z nás mohl vážit. Ale poté přišla změna. Komunisté po celou dobu, do roku 1941 a napadení SSSR Hitlerem, dodržovali sovětskou linii spolupráce s nacisty, která byla vedena i ve vyhlazování obyvatelstva, například v Polsku, ale i jiných zemí. A on s nimi aktivně spolupracoval, byl to spolupracovník nacistů. První vlastizrada.
V roce 1945-1950 byl ministrem národní obrany. Aktivně se tak podílel na zavírání, mučení, vraždění našich skutečných hrdinů druhé světové války, především letců z Anglie. Prováděl komunistické čistky v armádě. Nikdy se nezastal ani svých spolubojovníků. Podílel se na masových vraždách.
1948 – vstoupil do KSČ. Stal se z něj člen strany masových vrahů.
1968 – zvolen prezidentem. Položil květiny u hrobu masového vraha Gottwalda. Nepovolal armádu k obraně země před okupací. Druhá vlastizrada.
Ludvík Svoboda byl zločinec. V demokratické zemi by byl odsouzen k nejvyššímu trestu. U nás by to byl v té době trest smrti. Ne, nebyl hrdina. Byl zločinec.
Politika je obchod s lidskou hloupostí, nezapomínejte.
Tak hezký víkend a celý příští týden.