10. 11. 2019 Demokracii máme, teď ještě ty demokraty
Vítáme vás u našeho dnešního komentáře. Další předsváteční.
30 let od Sametové revoluce
Každý rok si 17. listopadu připomínáme hrdiny i oběti z řad studentů, kteří se postavili totalitám a zaplatili za to životem, nebo persekucí, v roce 1939, stejně tak i posledních 30 let si připomínáme studentská hnutí, která byla hlavním impulsem společnosti ke změnám z totalitního společenství na společenství demokratické, v určitou chvíli i svobodné, z roku 1989. Tzv. Sametové revoluce.
Zatímco v roce 1939 si tento den připomínáme nařízení Adolfa Hitlera o tom, že veškeré demonstrace a aktivity proti okupaci naší země ze strany nacistického Německa byly potlačeny vojenskou silou, byly uzavřeny české vysoké školy, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a 9 z nich bylo popraveno, 1.200 studentů bylo odvlečeno do koncentračních táborů a tento den byl vyhlášen Mezinárodním dnem studenstva (Londýn 1941), rok 1989 si připomínáme z důvodu brutálního zásahu komunistických ozbrojených složek proti poklidné demonstraci studentů a začátek tzv. Sametové revoluce.
Sametová revoluce, ať již na ni pohlížíme jakkoliv, tak asi nikdo nepopře, že nám přinesla velkou celospolečenskou změnu z totalitní společnosti, do společnosti demokratické. Najednou jsme si mohli začít vybírat koho budeme volit, nebyla jedna Národní fronta, najednou jsme mohli začít podnikat, což také obrovské množství občanů zkusilo, jenom zlomek uspěl, mnohým neúspěšným to přineslo frustraci, zklamání z vlastního neúspěchu, posměšky okolí, se kterými se nedokázali vyrovnat. Najednou jsme tu měli více celoplošných televizí, satelitů, možnosti poslouchat a vidět nezkreslené zprávy nejen od nás, ale i ze zahraničí, najednou jsme měli možnost posuzovat různé druhy zpravodajství. Už jsme nemuseli koukat na to, jak jakýsi český Stachanov splnil komunistickou normu na 130%.
Vedle toho jsme konečně mohli začít cestovat. Pamatuji si nejbližší německá města, kam se pořádaly dokonce nálety českých občanů za nákupy. To vše, dokud se u nás nerozšířila nabídka, která je podobná, jako v těch, do té doby obdivovaných, západních zemí. Naprostá většina občanů vyrazila za hranice, nikdo je nechtěl střílet do zátylku, protože by chtěla opustit komunistický elektrický ohradník. Do té doby jsme tu žili, jako dobytek na pastvě. Za ohradníkem tě čeká smrt, pokud tě chytí. Ale, nevěděli jsme si najednou s přílivem toho „západního“ nějak rady.
Přišly vlády, které jsme si zvolili, nyní na ně nadáváme, jak rozkradly tuto zem. Nikde jsem neviděl letět fabriku vzduchem, aby ji někdo ukradl. Vlády začaly pomalu vracet bolševiky ukradené majetky původním majitelům a jejich potomkům. V té době začala sílit naše největší česká vlastnost – závist. Začali jsme závidět těm, co „bezpracně“ k majetkům přišli. Odmítali jsme a odmítáme připustit, že se jednalo o bolševiky ukradené dědictví potomkům. Když si podobně o vrácení majetku zažádal prezident Havel, začalo obrovské peklo. Lidé neprávem napadali jeho předky z kolaborace s fašisty, přičemž se nikdy nezamysleli nad tím, že to byli komunisté, kteří začátkem války dodržovali linii Moskvy o přátelství s Hitlerem a nacistickým Německem, tedy ti, kteří jim ty majetky následně kradli. Poté přišli, opravdové hrdiny zavraždili, nebo poslali do koncentráků, říkali jim pracovní tábory, šikanovali celé jejich rodiny, ukradli všem majetky. Kdo se nepodvolil, byl zavražděn, nebo žalářován v koncentráku. Neexistuje u nás jediná rodina, kde by v příbuzenstvu nebyl alespoň jeden šikanovaný rodinný příslušník!
Zároveň přišla doba privatizace – převodu státního majetku do vlastnictví osobního. Právní systém byl založen na starých komunistických strukturách, které v něm působí dosud. Tyto kroky následně vyvolaly obrovskou míru nenávisti vůči vládám a jednotlivcům. Spíše ovšem selektivní. Tito lidé, co se nesmířili s 5% špatné privatizace (podle odhadu VŠE), začali selektivně útočit na, do té doby nedotknutelné, politiky, jako byl Klaus. Na Zemana a působení jeho vlády si dnes, titíž, nevzpomínají. Nebo nechtějí vzpomenout, na rozkradení 100 mld. Ruského dluhu, na OKD a ztrátu státní majority v tomto podniku, na vytunelování bank, následných sanací, které jsme zaplatili všichni. Ještě v té době byly příjmy z privatizací, moc jsme tyto zločiny nepocítili, naše peníze ve státním rozpočtu vlády Zemana byly použity na tyto zlodějiny. Nikdo již nekomentuje neuvěřitelné skandály, jako byl pokus o vraždu novinářky Slonkové. Některým bylo odpuštěno a jsou znovu voleni do politických funkcí.
Nejméně 20% národa začala cloumat nenávist více, než je zdrávo. Začalo se útočit na demokratické principy, začaly se šířit lži, tu o Havlovi, tu o Zemanovi, tu o Klausovi, začalo se útočit na politiky (ministr kultury Dostál apod.). Mnohé se šíří dosud. Ani za 30 let jsme se nenaučili "pracovat" s informacemi, využít všech dostupných prostředků k ověření si jejich pravdivosti. Těch změn bylo moc, ne každý se jim uměl a dosud umí přizpůsobit.
Nezakázali jsme komunistickou stranu, dovolili jsme nadále fungovat strany, jejichž základem je zločinný systém komunismu, který klidně mohou užívat i ve svém názvu. Sami sebe jsme odkázali na nutnost trpět již samotné toto „slovo“, které u mnohých, právem, vyvolává nenávist. Mít v názvu "nacistická" ovšem dovoleno není. Zavíráme lidi, co "hajlují", nezavíráme lidi, co užívají komunistické symboly.
Dovolili jsme lhát o minulosti, odmítli jsme se s ní vyrovnat, největší zločince jsme nepotrestali. Děti již dnes netuší, že se za komunistického režimu zavíralo za politický názor, nikoliv sprostý názor, výzvy k vraždám, ale za politický názor, že se omezovala náboženská svoboda, že se střílelo do těch, co chtěli tento koncentrák opustit, nebo se vraždili ti, co nesouhlasili, že děti „nepohodlných“ nebyly připuštěni ke studiu, že se komunisté mstili na dětech, že celý život byl o strachu. Že tu vraždili naše hrdiny z II. Světové války, že poslední politický vězeň zemřel v kriminále 5 let před revolucí. Že tu byla cenzura, nedostatek potravin a spotřebního zboží, že naše ekonomika se propadla o 30 let zpět za státy, jejichž poválečná startovací čára byla daleko horší, než naše, téměř nedotknuté hospodářství. Že země byla prošpikovaná agenty STB.
Do té doby neznámý fenomén – rasismus – se po Sametové revoluci stal pojmem. Sládkovci beztrestně útočili na menšiny, především Rómy, to společnosti zůstalo dosud, že se objevili Skinheads, agresivní tlupy gaunerů, útočící na menšiny. Toto se táhne dosud – útoky na muslimy, útoky na jinobarevné, než je majorita společnosti, výzvy k vraždám, agresivita se poslední dobou zvyšuje.
Neuměli jsme se vypořádat se ZLEM, nyní musíme přihlížet tomu, jak zlo ovládlo tuto zem. Výzvy k vraždám politických oponentů jsou na denním pořádku. Výzvy k vraždám skupin obyvatel adresuje ve veřejných sdělovacích prostředcích sám prezident. Fyzické útoky na naše spoluobčany. Komunisté jsou zpět u moci, agenti STB ovládají tuto zem. Komunisty prošpikovaná justice, státní zastupitelství, Policie, nekoná. Je zavedena cenzura. Ne ta, o které se běžně píše a ti, co napíší, že černé dítě má být zavražděno, se domnívají, že se snad jedná o svobodu slova. To se opravdu nejedná, je to zločin, který má být trestán. Ale ta, co provádí soukromé sociální sítě, jako Facebook, Twitter apod. Je nepřípustné, aby byl občan cenzurován jenom za sdílení fota „nepohodlného“ člověka. Lidé poté vidí, na vlastní oči, mají osobní zkušenosti, že cenzura právě soukromých společností, nikoliv jenom státu, opravdu funguje. Ale soukromé společnosti se podřizují „přání“ vlád, která jsou podpořena úmyslem se případně finančně obohatit na soukromých společnostech, pokud se nepodvolí jejich tlaku. Majitele sociálních sítí a jejich jednání lze pochopit, ale občané mají s takovýmto jednáním vlád, nebo společenství, jako je EU, bojovat, nepodvolit se a raději snad opravdu volit vystoupení z takového společenství. Cenzuru nelze obhajovat, stejně jako nelze obhajovat „svobodu slova“ tím, že k ní patří výzvy k vraždám oponentů, sprosté urážky apod. Cenzury se dopouští i politické strany, bez ohledu na to, zda nyní vládní, nebo opoziční, jejich představitelé, kteří jsou veřejně zvoleni a placeni z našich daní. Blokují názorové odpůrce, přestože jsou slušní a kritizují slušně. Nedivme se poté, že někteří z nich inklinují k době, která byl tak zrůdná.
Obrovský celospolečenský přerod z totalitní společnosti ve společnost demokratickou se zatím nepovedl. Největším problémem doby je, že ani mladá generace již nevnímá obavy z návratu totality, protože ji sama nezažila, není o ní poučena svými rodiči, skutečná zvěrstva komunistů na našich občanech jsou spíše zatajována, bagatelizována, popírána. Přitom máme paragraf Trestního zákoníku, který takové jednání má trestat. Není zde žádná politická strana, která by nabídla vyvedení země z tohoto bahna. Žádná strana, která by nabídla skutečnou ekonomickou prosperitu pro všechny občany, která by byla demokratickou, protože samotná možnost někoho volit, který je předem někým nominován, tuto možnost upírá, nemáme tu politickou stranu, která by dokázala nabídnout celospolečenskou shodu na vývoji země. Máme tu ovšem jeden velký problém – naše země se nevyvíjí, stagnuje, propadá se ve všech porovnáních s okolními zeměmi, s demokratickými státy, za dobu členství v EU jsme se Německu nepřiblížili ani o milimetr, už vůbec ne platy, nebo životní úrovní, o morální úrovni v této zemi nelze vůbec psát, ta je na úrovni KLDR.
Nemáme už nic, mnozí ztratili víru, odhodlání, upínají se ke starým strukturám, které tuto zemi doslova potopili, protože se všichni přímo, či nepřímo, na tom všem podíleli, ať už to je TOP 09, ODS, KDU-ČSL, KSČM, ANO, STAN, ČSSD, Piráti, SPD apod. Čím dále větší procento obyvatel nevidí pomyslné „světélko na konci tunelu“ a snaží se alespoň pro sebe urvat to, co ještě může urvat, jsou v očích těch, co se ještě nenechali zlomit, nesolidární, nemorální, sobečtí. Senioři preferují komunisty, stbáky, kteří jim tolik ublížili, přestože dříve preferovali demokracii a svobodu, mladí se přiklání k aroganci moci, posměškům na adresu seniorů, vesničanů, maloměšťáků, to u nich vzbuzuje opět jenom pocit nenávisti. Naši zemi ovládla ruská agrese, především v šíření dezinformací, kterým mnozí věří. Bohužel, naši politici těmto lidem nedávají žádnou naději, proto je tak jednoduché uvěřit lžím, propagandistickým, které šíří tyrani, jako jsou Rusové, nebo Číňani. Toto podhoubí jsme si tu 30 let vytvářeli tím, že naši politici mysleli pouze na své znovuzvolení, nikoliv na naši zem, naše občany. Sklízíme ovoce, které jsme zaseli.
Demokracii máme, teď ještě ty demokraty.
