3. 3. 2019 Naše země je 40-50 let za civilizovaným „Západem“!

Nevím, jak vy, ale patřím mezi ty, co si čtou politické programy našich stran a hnutí (ono to je fakticky jedno, hnutí je také strana, jenom si říká hnutí, tedy de facto). Přečetl jsem všechny, od těch blábolovitých a zcela nesmyslných, jako od nacistické SPD, DSSS, komunistické KSČM, k těm trošku se blížícím „českému normálu“, tedy ČSSD, KDU-ČSL, ODS, STAN, TOP 09, Svobodných, Pirátů, ANO apod.

Pokud se domníváte, že naše země jde správnou cestou, mohu vás ujistit, že nikoliv. Je naprosto jedno, koho ve svém přesvědčení preferujete, zda levici, pravici, nacisty, fašisty, komunisty, ani jedna politická strana nenabízí to, co by naše země skutečně potřebovala, tedy dohnat ztrátu 40-50 let na vyspělé západní civilizace. Můžete si možná myslet, že jsem se pomátl, ale mohu vás ubezpečit, že tomu tak není. Kdo někdy byl v civilizované „Západní zemi“, jakou je Německo, Švýcarsko, Británie, Rakousko, Nizozemí, Belgie, Lucembursko, Norsko, Švédsko, Finsko, tedy nikoliv pouze na dovolené, nebo poznávacím zájezdu, ale na měsíc se seznámit s místním životním stylem, politikou, politickou kulturou, morálkou, jednáním místních občanů apod., muselo mu z návratu do tohoto skanzenu být zle. Jeden můj známý říká, když přejedeme hranice s Německem - i tu trávu tady mají zelenější – říká to celých 30 let, co se známe a občas spolu vyrážíme na cesty za poznáním civilizovaného světa.

Nechceme tu řešit armádu, politické zaměření, ale přístup státu k občanům. Všude panuje přesvědčení, že stát slouží občanům, nikoliv naopak. Projevuje se to tím, že občané mají sami zájem o ekologii, čistotu měst (až na určité výjimky, například v hl. městě Lucemburska), přátelské prostředí, komunitní život, zábavu, rodinu, prostě o šťastný život v zemi, která je nešikanuje na každém kroku. Pokud již některá ze zemí přistoupí k vyšší míře kontrol, vždy se vláda snaží vše citlivě řešit, nenasazuje „kamerové systémy“ tam, kde mohou narušovat běžný život občanů, policisté vás nezastavují na silnicích s tím, aby vám kontrolovali vybavení lékárniček, nikdo vás nešikanuje, že nemáte bezpečnostní pás, jdete-li v noci na hotel, nemusíte se bát, že se něco stane, příslušníci policie vám pomohou najít místo, které hledáte, s úsměvem na tváři, dovolí vám porušit „pravidla“, pokud ví, že například jízda jednosměrkou v protisměru je 100 metrů ke garážím, parkovišti, které hledáte, sami zastaví provoz a navedou vás, všichni je respektují a s úsměvem na vás dokonce zamávají. Kultura soužití lidí je naprosto odlišná. Na hotelu se vás běžně na recepci ptají, zda jste spokojeni, zda vám nemají přitopit, nebo za tam není přílišné teplo na pokojích. Lidé se s vámi dají do řeči, povídají si o vaší zemi, o jejich zemi, druží se, popíjejí své národní nápoje, bez šikany, bez EET, neotravují vás lístky na stolech s čárkami, panuje zde důvěra, že vás nikdo neokrade. On to ani nemá zapotřebí. S úsměvem vás vítají v obchodech, podávají vám na pozdrav ruku, při svém představení se mírně ukloní, kuchař vás vítá v restauraci, koukáte na „pubech“ – což jsou místní „nálevny“, tedy u nás, u nich velmi kulturní zařízení, na fotbal, bavíte se, smějete se, vyprávíte si vtipy. Nikdo není agresivní. Nesčetněkrát se nám stalo, když jsme na některé místo, s odstupem roku, přijeli poněkolikáté, že nás prodavačka v obchodě poznala a už ve dveřích nás vítala slovy – Hello, Czecha, How are you? Nikdo se neobává státu a státních úředníků, nebo orgánů státní moci, jako jsou policisté, naopak, znají svého policistu, baví se s ním, vypráví si na ulici vtipy, podávají si ruku na uvítanou, na rozloučenou, nebo se obejmou s letmým polibkem. Prakticky nikde po vás nežádají výpis z rejstříku trestů, profesní průkazy řidičů. Bývalý trestanci si svůj společenský dluh splatili, svým pobytem v nápravných zařízeních, nikdo je již nadále nešikanuje tím, že mají na pozice prodavač nutnost nosit výpis z rejstříku trestů. Dostávají další šanci.

Po místních ulicích jezdíte autem, nikdo tam nejezdí 90 km/hod, je-li tam povoleno 50 km/hod., nikdo na vás netroubí, pokud něco hledáte, sami nabídnou pomoc. U přechodů pro chodce se automaticky zastaví, je-li tam chodec, cyklisté jsou privilegovanou skupinou občanů na silnicích, mají všude přednost, nevím, zda ze zákona, nebo ze slušnosti a úcty, že nejedou automobilem. Mají vyhrazené speciální pruhy, jako u nás. Nikdo si nedovolí zaparkovat automobil na místě, kde by blokoval dopravu, nikdo neodstaví automobil tak, aby neprojeli Hasiči, záchranka, popeláři. Lidé k sobě mají úctu. Na „pivo“ jde s vámi majitel firmy o 500 zaměstnancích, uklízeč, skladník, většina si tyká. Nepropouští se nejstarší zaměstnanci, ohleduplnost k jejich horším možnostem najít si jinou práci je nadřazena ekonomickým zájmům. Nikde nevidíte spěchající lidi. Do práce se nemusí, ale chce být v tolik hodin. V práci se pracuje, nevykecává mimo přestávek, ty jsou častější, než u nás, nikdo nikoho nehlídá, kolikrát jde na záchod, nebo na cigaretu. Popelníky jsou na každém kroku. Nešikanují se zaměstnanci, dělníci, ani manažeři. Nikdo nepoukazuje na výši platu manažerů, chápou, že tu práci mohou dělat jenom ti nejlepší. Manažeři se nepovyšují nad dělníky, naprostou většinu z nich znají jmény, každý den se v práci vítají, jako by se viděli po dlouhé době, s radostí, úsměvem, poplácáním po ramenou, občas i letmým polibkem. Nikdo tam neřeší, jak chodíte oblékán, zda jste tetovaný, máte piercing, dredy, jakou máte víru, barvu pleti, hodnotí se, jak vykonáváte svoji práci, neexistují zde předsudky. Lidé se zajímají nejen o spolupracovníka, ale také o jeho rodinu, o nemoci, snaží se vzájemně si pomáhat, nebo poskytovat oporu, není-li vše v rodinách v pořádku.

V neděli se nepracuje, zcela běžně, samozřejmě kromě zdravotníků, policistů apod. Někde i v pondělí, například v Belgii je zcela běžně zavřeno v hotelích, restauracích. Svátky se dodržují, jsou pro všechny, neexistuje honba za penězi! „Kapitalisté“ jsou tolerantní, peníze lze získat vyšší produktivitou, tedy automatizací provozů, nikoliv nepřetržitými směnami, jako u nás! Majitelé se svých zaměstnanců nebojí, mohou se jim podívat do očí. Pokud má zaměstnanec problémy doma, snaží se mu pomoci je vyřešit, nabídnou i firemní půjčku, kterou lze splácet s rozumem. Na druhou stranu, pokud někdo nestihne svoji práci, jde si ji dodělat třeba v sobotu. Desítky let dokázali najít majitelé i zaměstnanci společně přijatelný způsob soužití a vzájemného respektu. Je to ponaučení z období po I. světové válce a rozmachu bolševismu, zaměstnavatelé museli hledat jiné způsoby rozvoje svých společností, než „otrockou“ prací svých zaměstnanců.

Nepotkáváte upachtěné ženy, pospíchající z práce domů, aby uklidili, postarali se o děti, udělali domácí úkoly, uvařili, obsloužili muže. Potkáváte usměvavé a krásně upravené ženy, škola nepřetěžuje žáky, poskytuje jim dostatečný prostor pro osobnostní vývoj, domácí úkoly jsou spíše referáty, které děti zpracovávají samostatně a po delší dobu, minimálně týden, mají tak možnost na nich pracovat o víkendu, ve svém volném čase. Žena nemusí běžet pro dítě do školky, školy, protože „družina“ už zavírá. Jsou otevřeny od 5.00 hodin ráno, do 23.00 hodin večer, má dostatek času děti vyzvednout kdykoliv. Mnoho lidí zde také skutečně šetří, ale nevidíte desítky „obchodníků“, kteří vykupují veškeré dostupné zboží v akci, ale využijí tyto akce na nákup tohoto zboží. Nikde nevidíte, že by si někdo hodil do nákupního koše 30 másel, protože je levnější o 30%.

Lidé svůj volný čas maximálně využívají ke sportování, setkávání se s přáteli, každý den mají jedno rodinné společné jídlo, nejčastěji večeře, nebo snídaně, na které si lidé udělají dostatek času, pobaví se s dětmi, řeší problémy. Neshromažďují se a nedávají se okázale najevo majetky, které vlastní. Nikde nikoho nevidíte s tlustým zlatým řetězem kolem krku.

Pokud potřebujete na úřadě něco zařídit, objednáte se telefonicky, mailem, skrze internet, nebo osobně na recepci. Každý den mají úředníci několik časových možností vyřídit to, co potřebujete, ihned jste o nich informováni, chcete dnes, máte několik termínů k dispozici, chcete za týden, není problém. Nikde nečekáte hodiny, všude jste vzati přesně na čas. Úřady pracují tak, abyste si nemuseli brát volno v práci, dovolenou apod. Neexistuje, aby se na vás úředník jenom špatně tvářil, vždy pracují s úsměvem. Neexistují stovky, tisíce, nařízení, které vás nutí neustále chodit na úřady. Maximální termíny vyřízení žádostí nejsou dodržovány, 99% žádostí se vyřizuje na místě, ihned, nečekáte měsíc, dva, tří. Stejné to je s lékaři, naprosto běžná je ordinační doba i 12-14 hodin denně, samostatný lékař nemá moc šancí se uživit, většinou pracují v týmech. „Obvodní“ lékaři necestují za pacienty, od toho jsou terénní lékaři, kteří navštěvují nemohoucí pacienty. Úředník si nedovolí porušit zákon, ale také nemá striktní povinnosti, které mu zákony ukládají, má možnost improvizovat, aby vyhověl požadavkům občanů.

Lidé k sobě mají vzájemný respekt a důvěru, platí to i vůči státním zaměstnancům, policistům, vojákům, hasičům. Vzájemně si pomáhají. Nejsou sobci, neříkají – mi nemáme kde zaparkovat, každý, kdo si pořídí automobil automaticky pořizuje garáž, nebo si platí parkovací místo, nejsou líní si dojít 500 metrů od parkoviště domů. Nedělají si problémy, protože spolu musí žít.

Děti většinou odváží školní autobusy, stejně tak je přiváží (to je ale stát od státu). Rodiče nemají potřebu děti vyzvedávat, nebo do škol odvážet, stát se stará o své občany, včetně dětí. Seniory prakticky nejste schopni identifikovat, vyjma jejich věku, hůlky, o kterou se opírají, jsou součástí zcela běžného života. Jsou zváni do „pubů“ na pivko, na pokec, i když v práci již nepracují třeba i desítky let. Pokud hledají práci, vždy osloví svého posledního zaměstnavatele, ten jim vychází vstříc a pokud jenom může, přijme je na práci, kterou jsou schopni zvládnout. Na stáří lidé většinou prodají své domy a odstěhují se na venkov, kde si užívají svého zaslouženého odpočinku, pokud se již cítí na to, být skutečně v důchodu. Nikdo si nedovolí je okrádat, jsou pevně stanovena morální pravidla jakýchkoliv podomních prodejů, nabídek. Nedovolí se jejich zneužívání.

Nevyhrávají volby ti, co slibují zvýšení důchodů, protože všichni ví, že aby někdo mohl něco zvýšit, musí na to mít peníze. Nežijí tam sobci, kteří chtějí pro sebe maximum, vnoučata ožebračit. Rodina drží spolu, navštěvují se, nikoliv ve chvíli, kdy babička dostane důchod, aby ji o ten důchod děti připravily, ale na Vánoce, na narozeniny, rodiče běžně navštěvují své děti u nich doma, třeba i na měsíc v roce. Nepletou se jim do životů, respektují, že to je jejich život. Nikdy by svým dětem neublížili, ne proto, že by nechtěli vyšší důchod, ale proto, že by to bylo na úkor jejich dětí a vnoučat. Morálka a mezigenerační solidarita je zakořeněna v jejich životech. Faktem také je, že pracující rádi odvedou trochu více, včetně podnikatelů, aby jejich rodiče měli slušné důchody. Je to skutečně mezigenerační solidarita. Nikdo by nechtěl vidět své rodiče, jak vybírají popelnice.

A nyní to porovnejte s životem v tomto postbolševickém skanzenu.

Rád bych věděl, koho volíte a proč, když vám nenabízí dohnat civilizované západní země. Co s tím uděláte?

 

 

 
TOPlist